IncaTrail

Ctvrtek 6.9.
Kratce po pul osme prichazi Hernan a odvadi nas na namesti, kde ceka autobus a spolecne s nosici nas odvazi na vychozi stanici Inca Trailu, 82. kilometr Panamericke silnice v blizkosti zeleznicni stanice. Zde se setkavame s Chuanem, nasim pruvodcem. Je to chlapik kratce po ctyricitce, i kdyz vypada o deset let starsi. Davame si vydatny obed a vyrazime. Prvni den je celkem pohoda, jdeme jen asi ctyri hodiny ne prilis obtiznim terenem. Na taboriste dochazime za soumraku a nestacime se divit. Ctyri stany na spani postavene vedle sebe, nad nimi velky stan na vareni a jezeni. Jako predkrm dostavame dve misy popcornu a nez se zacne servirovat dvouchodova vecere, travime si dlouhou chvili smlouvanim s holcickou, ktera za nami prisla s kyblikem piv (jako vzdy velmi uspesne, usmlouvali jsme to na jeji puvodni nabidku) a laskovanim se zdejsim capartem. Ukazal se byti neznicitelnym, protoze jeho nejvetsi zabavou se ukazalo byt rozebehnout se a skocit primo na zadek, popripade na hlavu. Vecere byla vyborna a po vypiti ctyr cerveza grande se ubirame do stanu vyspinkat se do ruzova. Stany jsou dimenzovany na velikost peruancu, tj. 150 cm, takze bylo nutno spat na diagonalu.

Patek 7.9.

Budicek je v sest, coz je neprijemne, nicmene ho mame zprijemneny cajem do stanu. Pri teto prilezitosti je treba zminit, ze cajem cislo jedna v Peru mate de coca, coz jsou listky koky zalite horkou vodou. Dle Chuana je tento caj vhodny na vsechno.
Po neuveritelne snidani, sestavajici z ovesne kase s kakaem, peciva s maslem, palacinek s karamelem a ovocneho salatu vyrazime na nejtezsi etapu Inca Trailu. Mame pred sebou previseni cca 1400 metru. Radky kocicka, otacejici kopec tak, aby se slo stale z kopce, evidentne stale nefunguje. Detske fantazie vzdycky nevychazeji. Ze zacatku to jde, pouze stoupame nadhernym destnym pralesem, ale pak to zacne: par set metru stoupani po 40ti centimetrovych schodech az nad hranici lesa, kde je posledni moznost nakoupit vodu, pivo a rum. Krome vody to kupujeme. Posledni etapa vystupu do prusmyku Mrtve zeny, ktera zde zahynula na vyskovou nemoc, zdolavame celkem hrdinne a po ceste predhanime nejen cetne turisty, ale i nektere udivene nosice. Na jejich obranu je ovsem nutno podotknout, ze celou cestu podnikaji v sandalech a bavlnenem tricku. O jejich 25 kg tezkem zavazadlu (dle reguli nesmi mit vic), ktere je zamotane v kusu hadru a drzi ho palci na prsou se nemusime zminovat. Silenci. V prusmyku udivujeme mnohe turisty nejen svymi batohy, ktere jsou trikrat vetsi, nez je prumer (neseme si spacaky, karimatky i obleceni), ale i tim, ze vytahujeme zakoupena piva a domaci merunkovici a oddavame se slastne odmene. Skoda, ze z fotek cely vystup vypada jak vylet na Kokorin.
Po povinnem vrcholovem fotu sestupujeme po druhe strane sedla do udoli smerem k dnesnimu taboristi. Prekonavame nekolik set metru prevyseni a po zhruba dvou hodinach dorazime na misto. Je to kemp ve vysi 3500 m.n.m. a je to nejvyse polozene taboriste na celem treku. Na miste jsme ve tri, davame si opozdeny obed a usiname na slastnou hodinku pred cajem o pate. Ten prechazi v opulentni veceri, sestavajici pro zmenu ze tri chodu. Vynikajici polevka, maso s ryzi a hranolkami (lomo saltado) a zelatina. Je vubec zvlastni, ze jako prilohu vsude kombinuji ryzi a hranolky, pricemz ryze je vzdycky jen varena bez omacky nebo sosu. Zcela prezrani se opet odvalujeme do stanu pro hobity a usiname.

Sobota 8.9.
Budi nas pro zmenu caj o seste do stanu. Snidame, balime a v pul osme vyrazime do kopce. Po pul hodine (dle pruvodce hodinu – a to se nam stava porad) jsme u ruin Saymarca, volaake observatore (Ona Tuhik ma lepsi z krabice a trubky). Je odtud krasny vyhled do udoli a jeste krasnejsi vyhled do kopce, ktery musime zdolat. Po ceste zbirame na Chuanuv popud kameny na vrcholovy ritual, zrejme se mu zda, ze toho neseme malo. V dalsim prusmyku, asi o 100 metru vyse, dekujeme ritualne duchovi hory postavenim mohyly z posbiranych kaminku. Konecne potkavame prvni skorokajany, a sice Psonky z Wroclawi. Shodujeme se, ze Snezka to neni a pokracujeme dale. Po ceste mijime mhohe incke ruiny, zejmena Runkuracay. Je odtud hezky pro zmenu vyhled do okoli a hlavne, a to musime zduraznit, vidime taboriste se stanem na obed. Za par desitek minut jsme na miste, prezereme se a davame si hodinku siesty. Pote vyrazime na nejlepsi cast celeho treku. Cesta se vine pralesem, uzivame si nadherne scenerie okolnich ostrych stitu porostlych bujnou vegetaci a na zaver odpoledne klesame k poslednimu taboru, jen dve hodiny pochodu od Machu Picchu. Zde si davame posledni opulentni veceri, ktera sestava z asi deseti chodu. Pote nam Chuan predstavuje celou osadku – kuchare Coronela, particku nosicu (porad se usmivaji) a pote se jim predstavujeme my. Ne ze by z toho byli odvareni, evidentne se stydi, nicmene pivum a padesati solum, ktere jim davame jako dysko, snad rozumeji. Pote dopijime a jdeme spinkat, neb mame v planu byt na Machu Picchu prvni!

Nedele 9.9.
Vstavame v 3:30, usilovne balime a pred pul patou vyrazime na trek. Trosku se divime, ze na prvnim check pointu jsme asi za tri minuty, preci jen jsme ho cekali trosku dale. Do otevreni zbyva cela hodina, nicmene jsme opravdu prvni a desne si to uzivame. Neni to daleko na toaletu, cehoz hojne vyuzivame (jeden prd na 30 sekund) a stridame se na taborovem hajzliku. Po otevreni vyrazime zbesilym tempem na posledni usek. Predhani nas pouze trojice “blade runners”, kteri se rozhodli byt prvni na slunecni brane (sedlo nad Machu Picchu, odkud je nadherny vyhled), nicmene Radim si s nimi hrave poradil a byl tam prvni. Porizujeme spolecne vrcholove foto, kochame se nadhernym vyhledem na zriceniny mesta a vyrazime na posledni cast cesty. Chuan nam na po ceste vyklada zajimavosti o ruinach, provazi nas po celem komplexu a doporucuje vystup na Huayna Picchu. Na skalnatou homoli, tycici se nad komplexem, vystupujeme za neco malo pres pul hodiny a uzivame si vyhled na celou oblast. Sasa pousti nechava projit karavanu Zvlaste krasne jsou hory okolo, kolem nichz stoupaji mraky a co chvili dramaticky meni celou scenerii. Pri sestupu delame prostor skupince cizincu. Sasa uvolnuje misto slicne turistce se slovy “ja tady zaujmu sexy pozici pro tu zenskou”, na coz mu dotycna odpovedela “ja tomu rozumim”, protoze to byla polka. Dalsi faux pas se nam podarilo u brany pri vystupu na upati kopce, kdy jsme zive konverzovali s mladym parem o ceste na vrchol hory a klimatickych podminkach zde panujicich. Po vymene nazoru v anglictine o kluzkych schodech a jinych nastrahach cesty poseptal chalan sve divce “pojd, poodejdeme trosku dal”, nacez jsme teprve poznali, ze jsou to prvni cesi, ktere jsme behem dovolene potkali. I prohodili jsme par vet a vyrazili jsme smerem k vychodu z celeho komplexu. Po ceste jsme si jeste prosli spodni cast komplexu, slouzici k bydleni a zamirili jsme k vychodu. sedli jsme na autobus smer Aqua Calientes (Banos Termalos, Termalni Lazne) a kochali se poslednimi vyhledy na celou oblast. Cesu dolu nam zprijemnoval mistni chlapec, ktery horlive maval a rval na autobus kazdou serpentinu. Cestu dolu si zkracoval po schodech ze svahu a dole byl prekvapive prvni. Za svuj vykon v sandalech a umelecke sukni si pote prosel autobusem a chtel penauze. Soude dle ohlasu spolucestujicich, musi jit o nejlepe placeneho peurance. Hajzl.
Ve smluvene restauraci se potkavame s Chuanem, kteremu se nechtelo jit s nami na vrchol Huyana Picchu, obedvame zdejsi menu “all inclusive” za 30 solu na osobu, loucime se s nasim spiritualnim pruvodcem a pote se jdeme placnout do mistnich lazni. Je tu par bazenku z ruzne teplou a hnedou vodou, coz nam po ctyrech dnech plazeni se po horach dela moc dobre. Sezeni v bazenu si kratime hrou v ching\chong o to, kdo pod vodou sunda plavky a zamava s nimi nad hlavou. Robert, i kdyz se mu moc nechce, nakonec pristupuje na pravidla hry a prekvapive prohrava. Jeho toceni je vsak vice nez symbolicke. Nasleduje cesta vlakem zpet do Ollantaytamba, kde nas ceka autobus do Cuzca. Nastup do vlaku nezvlada akorat Radka s Lukasem, kteri miji nadrazi o 20 metru a do vlaku nastupuji minutu pred odjezdem. Je opravdu neprijemna nahoda, ze sedacku vedle nas sedi dvojice vtipnych belgicanu, ktere jsme potkali jiz u Jardy v Arequipe a od te doby je potkavame na nejruznejsich mistech. Doufame, ze s nami nepoleti do Prahee! Nase puvodni hypoteza, ze jsou to predplatitele casopisu Gaycko, bere za sve, kdyz cile masiruji nozky nezname japonky & hildy sedici naproti nim. Zrejme si mysli, ze na stara kolena zasunou.
V Ollantaytambu na nas ceka autobus do Cuzca, ridic vsak s odjezdem otali. Pote, co je bus zdanlive plny, vyrazime na spatecni cestu a nabirame mistni vyvoneny cmoudy. Ridic si totiz prividelava rozvazenim mistich, coz pro nas znamena dvouhodinovy cichovy teror. Unava a smrad nas nuti k myslenkam na protiofenzivu a nemame daleko k sundavani bot a hazeni ponozek do zadni casti autobusu. Misto antiperspirantujsme si meli pribalit antiperuant.Po prijezdu vybydlujeme hostel, vesime smradlave veci na snuru a konzumujeme vetsi nez male mnozstvi vina. Jedna ze znacek chutna jako smes sava s etanolem s primesi vyborneho mostu. Nezbyva nez vytahnout hru v ching\chong, v niz vynika pouze Radim s Lukasem a svorne se deli o obsah lahve. Nasleduje tanecni vsuvka v podobe macareny, z cehoz ma cely hostel jiste radost a cely vecer uzavira obligatni vylet Radima se Sasou do viru mistnich diskotek. Za cely vecer neutraci ani n, protoze je vecni nahaneci utahuji na drinky zadarmo.
Foto

Cuzco

Pondeli 3.9.
V osm rano nam jede vlak do Cuzca, na ktery jsme si den predem koupili listky. Mimochodem, kdyz jsme sli poprve hledat nadrazi, tak na dotaz, kde se nachazi, jsme byli poslani na mistni trziste.
Vlak jede prekvapive na cas, je cisty a personal mluvi anglicky. Nabizi nam jidlo a napoje v dolarovych cenach, coz se u nas moc nechyta, protoze Sasa nas vybavil sesti lahvinkami vina. Cisnika proto odbyvame a prosime ho o otevreni prvnich dvou lahvi. Tato situace se bude jeste dvakrat opakovat. Cestu si kratime sestihodinovou hrou v kostky a karty. Casu je dost, protoze i pres celkem kratkou vzdalenost 370 km jede vlak skoro deset hodin. Cestou se kochame krome krasne scenerie jihoamericke pampy i prujezdem nekolika trzist, skrz ktere vlak projizdi, jako by se nechumelilo. Nekteri trhovci musi narychlo posunout stanek, aby nebyl vlakem prejet. Tento zpusob cestovani nam umozni se detailne seznamit se vsemi nesmysly, ktere se evidentne daji na peruanskych trzich prodat. Treba susene mrtvoly cehosi. Cestu si neuziva pouze Radka, kterou postihla zaludecni slabost a spise nez pohled na krajinu si uziva pohled do misy. Nastesti pomerne slusne.
Do Cuzca prijizdime asi v sest. Opet se nas ujima mistni nahanec a slusnou anglictinou nas laka do hostelu. Prijimame a vydavame se na dobrodruznou cestu taxikem, protoze, jak se ukaze, nezna uplne presne cestu. Po nekolika peripetiich dorazime do hostelu a jsme ubytovani v celkem peknych pokojich, ktere ale neodpovidaji tomu, co nam nasliboval. Usmlouvame cenu a zustavame, nicmene se s nim dohodneme, ze druhy den se stehujeme o kousek dal, ale stale dve minuty od centra. Vsichni jdou spat, pouze Sasa s Radimem jdou na obhlidku mesta. Vraci se nad ranem a z cesty zpet si pamatuji pouze to, ze nemohli hostel najit. Zrejme je “unavil” dav nadhanecu na namesti, ktery je zval do vsech myslitelnych podniku v okoli a nabizel jim volne drinky.

Utery 4.9.
Predchozi vecer jsme si domluvili ridice s mikrobusem, ze nas bude cely den vozit, kde si rekneme. Uz nas nebavi organizovane vylety. Na sraz v pul desate vyrazime vsichni, ovsem s kolisavym nasazenim. Dva clenove (nechci jmenovat) se neciti uplne ve sve kuzi. Nechavame se dovest do mestecka Pisac, nad kterym se tyci nadherna incka citadela. Po hodine a pul zdolavame vrchol nad mestem a otevira se nam nadherny pohled na okoli, zejmena na posvatne udoli reky Urubamba. Po navratu dolu prochazime mistni vyhlaseny trh, davame si obed a jedeme dale udolim do vesnice Ollantaytambo, nad kterou se pro zmenu tyci nadherna incka citadela. Po prohlidce mirime k posledni dnesni staci, a sice vesnici Chinchero, kam dorazime za soumraku. Kratce ji probehneme, mrkneme na zdejsi trh a kostel, ktery je neuveritelne kycovite vyzdoben. Do Cuzca se vracime kolem osme, nasleduje vecere a hura na kute.

Streda 5.9.Rano v osm prichazi do hostelu Hernan, majitel agentury, s kterou mirime na Inca Trail. Vysvetluje nam, co si mame vzit a co nam berou a domlouvame si sraz na druhy den na 7:20. Pote vyrazime na zdejsi Florenc, coz je placek 5x5 m z udusanych slepic ve dvore a jedeme na dalsi davku inckych pamatek. Nechavame se vyvest nad mesto a vracime se po svych pres lazne Tambo Machay, jeskyne Salapunco (bezva!), ruiny Quenco a pevnost Sacsayhuaman zpet do mesta. Pred Sacsauhuamanem se zastavujeme v chlivku, kde shodou okolnosti prodavaji jidlo a piti. Davame si ruzne palacinky, sendvice a 1,1 litrove lahvace. Cim dele zde sedime, tim vice si rikame, jestli to byl dobry napad. Z kuchyne prubezne vychazi obsluhujici senora, nejaka babka, za kterou neustale behalo jehnatko ve svetru, dve kocky, dva psi, dve umounene deti a nespis jeste nejaci tvorove. Jidlo se ukazalo vice nez dobre, Radim se Sasou si dali petipatrovy sendvic, nicmene pro jistotu si v nejblizsim obchode kupujeme dve placatky rumu na dezinfekci. Po prohlidce impozantni pevnosti, predstavujici hlavu pumy, coz je krome kondora a hada jedno ze tri posvatnych inckych zvirat (jeji zuby jsou tvoreny 300 tunovymi kamennymi kvadry), se vracime zpet do mesta. Balime a psychicky se pripravujeme na Inca Trail.
Foto

Arequipa - Puno

Patek 31.8.
Rano vstavame do pohody, snidame a vyrazime na par mistnich zajimavosti, ktere nam Jarda doporucil. Jen Jana zustava v hostelu, bo ji neni dobre. Vesmes jde o kostely, ktere maji ale oteviracku mijici se s nasim harmonogramem, takze vsude je zavreno. Okruh ukoncujeme na mistnim trhu, kde se kochame pohledem na vsechno mozne i nemozne harampadi, 18 druhu brambor a obzvlaste na kurata s paratky, uriznute ovci hlavy a hovezi vnitrnosti. Tim jsme se prijemne naladili na obed, ktery si davame na hlavnim namesti na terase s vyhledem na mesto i prilehle hory. Po obede se cast osazenstva zveda a odchazi na prohlidku zdejsiho klastera. Lukas a Sasa drzi pozice a omracuji cisnika svoji brilantni spanelstinou. Ke kazde objednavce panaku dodavaji “es una emerjencia” neboli “je to nalehave”, na coz celkem slysi.
Od Jardy mame objednane listky na autobus do Puna, coz je mesto na brehu jezera Titicaca. V sest vyrazime taxiky na nadrazi, ktere prekvapive na prvni pokus trefuji cil. Autobus i pres avizovane toalety a podobne vymozenosti nema vubec nic krome smradu mistnich. Neni divu, spolecnost se jmenuje Milagros, coz znamena zazraky. Do Puna dorazime po pulnoci a hned na nadrazi se nas ujima mistni nahanec a slibuje hostel za 15 solu. Jeho nabidku bereme a nechavame se taxiky odvezt na misto. Hostel je prekvapive pekny, pokoje maji sprchy a tece v nich tepla voda. Jelikoz je teprve pul treti a nechce se nam spat, koukame se na pulku filmu Kour. To jsme si ale vybrali dobu.

Sobota 1.9.
Rano vstavame, davame si snidani a sondujeme moznosti vyletu v okoli. Carlos, nas nahanec a zrejme spolumajitel hostelu, ma cestovni agenturu a nabizi nam cestu na ostrovy na jezere na dalsi den. Pro dnesek volime prohlidku mesta (nic moc, ale kousek za mestem kotvi parnik Yavari. Byl sem dovezen v letech 1862 – 1871 po castech na lamach a slozen na miste. Moc pekna lodka. Cestu do pristavu a zpet absolvujeme motoriksou, coz je velka bzunda, zvlaste pri navratu, kdy jeda z posadek musi vystoupit a tlacit do kopce) a odpoledne vyrazime na pohrebiste Sillustani. Ridic mikrobusu je zrejme velmi zrucny, protoze behem prvnich peti minut trikrat boura do jinych aut, prejizdeni pres obrubniky radeji nepocitame a davame si z placatky na kuraz. Predjizdeni do zatacky pred horizontem take patri k jeho konickum. Sillustani je plan kousek od Puna, na brehu jezera Umayo, na ktere stoji nekolik hrobek z preincke a incke doby. Pruvodce na nas zkousi nejake kecy o pozitivni energii pri rozpazeni ve zdejsi imitaci Stonehenge (kameny jsou vysoke asi 30 cm), nicmene misto brneni konecku prstu citime akorat brneni jazyku od zvykani koky. Na celem vylete byl zrejme nejlepsi pohled na jezero, ktery byl uchvatny.
Po navratu jdeme na veceri do restaurace, ktera byla spis lidova nez turisticka. Davame si hlavne pstruhy, nekteri si davaji pstruha a la specialita domu. Za 90 korun dostavaji krome ryby jeste hranolky, ryzi, opeceny toast, volske oko, smazeny banan, hromadu zeleniny, avokado….zrejme slusny oddil. Jako digestiv si davame koktejlovy napojovy listek od shora dolu. Cita deset polozek a cisnik je s kazdou objednavkou stale vice vydesen. Mysli si, ze se nas zbavi, kdyz bude do kazdeho dalsiho drinku davat stale vice alkoholu, ale to nas nezna. Jeden z nejlepsich bych “gin con gin”, coz byl prekvapive opravdu gin s ginem do dvojdecky.

Nedele 2.9.
Na sestou mame domluvenou snidani, pote odjizdime do pristavu a vyrazime kocabkou pro cca 25 lidi smerem ostrovy na jezere Titicaca. Po pul hodine jsme u ostrovu Uros – jsou to plovouci ostrovy vyrobene z rakosu. Kazdy ostrov obyva minimalne 7 rodin a ostrovu je celkem pres 40 a lide se na nich zrejme mnozi jen mezi sebou. Po ostrove se chodi jak po molitanove matraci, skok ze strechy lodi na nej neni zadny problem (Lukas pad tlumi efektnim parakotoulem). Po chvili zevlu na hezkem, ale ocividne turistickem ostrove volime presun na dalsi pomoci “puvodniho” rakosoveho clunu. Domorodci nam na rozloucenou zpivaji zdejsi verzi songu “cervene kameni”. Po rakosovych ostrovech mirime dale na jezero a po dvou hodinach pristavame u ostrova Taquile. Ten je pro zmenu obyvan lidmi, kteri se mnozi jen mezi sebou. Po okruhu po ostrove si davame obed, uctivame Pachamamu (matka zeme) vylitim loku piva na zem a vracime se na lod. Prvni cast cesty zpatky absolvujeme na horni palube a hrajeme stupido, ve kterem jsou nejjalovejsi Jana & Radim. Pote vytahuje Robert na svetlo bozi neuveritelnou hru na casopisy, ktera prekvapive spociva ve jmenovani casopisu….Po navratu jdeme na veceri a pak spat.
Foto

Arequipa 28. - 31. 8.

Dalsi den vyrazime po seste, abychom se vyhli vyhni. 1300 vyskovych metru zdolavame za tri a pul hodiny a nahore se nam uz nedycha uplne dobre. Nicmene, vyhlidky po ceste stoji za tu drinu. Po dalsi pul hodine dorazime zpet do vyhoziho bodu, hospoda v Cabanaconde. Opet si objednavame snidani s upozornenim pro obsluhu, ze mame jen hodinu cas do odjezdu autobusu. Je nam vyhoveno, ale jen co se vajicka ukazou na stole, hospodsky nam oznamuje s usmevem ve tvari, ze autobus nejede za hodinu, ale za deset minut. Bereme to jako dobry vtipek, hospodsky se ale nesmeje. Neni to Novotny. Zvaznime a rveme do sebe housky po dvou, abychom jej stihli. Na otazku, jak je mozny takovy posun, kdyz odtud autobus vyjizdi, hospodsky odpovida: „peru time“. Na tomto miste musime zminit pruvodce druhe skupinky z naseho hostelu Davida. Nebyt nej, tak jsme v loji. Nekolikrat nam rekl, kudy mame jit, v kempu nam nosil veceri a take nam preobjednal listky na autobus, abychom měli mistenky. V behu dojidame housky s marmeladou a naskakujeme do autobusu smer Chivay. Peruanska hromadna doprava by vydala na samotnou kapitolu. Hlasita hudba, stale troubeni, tisíc druhu smradu, male deti v satcich na zadech matek, prodejci masovych pirohu a kvalita cest, ktera si nezada s tankodromem. Alespon, ze vyskakujeme ze sedadel v rytmu tahlych knucenic, linoucich se X hodin z repraku. V Chivay, coz je mestecko na puli cesty do Arequipy, regenerujeme ztuhle koncetiny v mistnich termalnich laznich. Je to nadhera, tepla voda nas uplne rozpousti. Po dalsich trech hodinach v autobusu (viz vyse, Sasa to mel navíc vysperkovane o smradocha & tlustocha za sebou a vedle sebe) dorazime do Arequipy. Bereme tago, jedno pro zmenu bloudi a posadka dorazi o deset minut pozdeji. Zacina byt boj o cestu taxikem s Roubalovejma, protoze ti se jako jedini zatim neztratili. Ostatni dvojice mají skore tri cesty\dve zakufrovani. K veceri nam Jarda vari gulasek, abychom nezapomeli na domovinu. Nabastime se, dame par piv, napiseme tenhle elaborat a jdeme spat.
Foto

Nasca! 27.8.

Rano nas probudily dozvuky karaoke v podobe bandicky mutujicich kohoutu a plni sily jsme vyrazili na letiste, kde se mel dle dohody s provozovatelem hostelu konat vyhlidkovy let nad planinou Nazca. Dve sralbotky (Jana a Anicka) se vydaly pouze na vez, odkud jsou videt tri obrazce a par linii. Zbytek odvazne nasedl do dvou ctyrmistnych letadylek a vyrazil smer obrazce. Nekteri clenove meli vetsi zazitek ze samotneho letu (zatimco jedna posadka si uzivala psi kusy a la horska draha, druha posadka se bavila na ucet zeleneho Sasi), nez z obrazcu. Pote jsme si dali vyborny obed a domluvili se s mistnim nahanecem na odpolednim programu: navsteva pohrebiste Chauchilla s mumiemi, incky akvadukt Cantallo, keramicka dilna a zlatokopecky skanzen (tamni majitel umel diky kontaktum na nejake ceske geology par slov cesky a pri nasem odchodu se vytasil s fleecovou bundou s nasitou ceskou vlajkou). V jedenact vecer nasedame do autobusu smer Arequipa. Jakmile jsme zmercili rvouci parchanty na sedadlech pred nami, polovina vypravy polyka kynedril a vcelku v pohode usina. Zbytek trpi, zvlaste kdyz se jeden z vyse zminenych parchantu pobleje jak hovaho nekolikrat za noc na ruznych mistech. Zvraceni ho bavi, doufejme, ze se tim nebude chtit zivit. V Arequipe jsme brzy rano. Je hezka. Bereme si taxi za ukrutne 4 soly (28 korun) a jedeme s nimi pres pul mesta do hostelu, na ktery jsme dostali tip. Jeden taxik netrefil, ridic je tu asi novy. Mimochodem, vetsina taxikaru jsou tu asi novi, protoze jsme jeli taxikem zatím trikrat a pokazde se jedno auto ztratilo. Jsme tu tri dni a centrum mesta jiz zname lepe nezli oni.Provozuje ho cech Jarda, vesele nas vita a my oplacime slivovici. Po ubytovani a mensi prochazce po meste, spojene s kafickem. Od jedne do ctyr jsme si dali aklimatizacni rafting na mistni rece Rio Chili. Velka parada, skveli instruktori a pustili jsme se i do vetstich akci, protože jsme byli prevleceni. Holt asi slusny oddil. Pote jsme si zajeli na veceri, Sasa snedl krysu a pak vypil s Radimem a Jardou lahev slivovice, kterou mel Radim na cely mesic na vypalovani jako pripravu na nocni presun a nasledny dvoudenni trek do kanonu Colca. Take si dali asi litr mistni palenky pisco (humac, ale studene s citronem ujde). Ti chytrejsi si sli na par hodin lehnout. Pred jednou nas cekaji taxiky, vezou nas na nadrazi a v pul druhe vyrazime na cestu ke kanonu Colca. Jsme tam pred sestou, respektive kousek pred kanonem na mistni atrakci vyhlidky na kondory. Venku je ukrutna zima, vsichni se navlikaji do vseho co maji vcetne rukavic a cepic. Navic je to pres tri tisice a je to znat, nedycha se uplne nejlepe. Po chvili cekani vidime prvniho kondora a brzy jich nad nami krouzi cela rada. Kdyz se nabazime, vyrazime, vyrazime dale po smeru a po hodine chytame autobus na poslednich par minut do cile v mestecku Cabanaconde. Zde si davame vydatnou snidani – volska oka, pecivo, kavu, caj a pivo (Lukas a Sasa). Pred jedenactou vyrazime a cesta se brzy spousti dolu do kanonu. Mijime se se skupinkou ctyr turistu, kteri s nami jedou z hostelu a maji pruvodce, ktery byl od Jardy instruovan se o nas starat. Zvykneme si par davek koky a hned se nam jde zvesela (mame take bonbonky a susenky a po nich se jde taky zvesela). Kokovy arzenal zakoupil v kocovine Sasa, za coz mu patri nase nehynouci diky. Za ty brnici jazyky to stalo (a navic je to dobry). Po nekolika hodinach neustaleho klesani se dostavame k mostu pres reku na dne kanonu, kde si davame necelou hodinku oddychu a osvezeni. Pak nas ceka kus stoupani, kde jsme samozrejme zakufrovali a ztratili cca 20 minut. Po dalsi pul hodine nejistoty konecne nachazime spravnou cestu, a sice ostre vzhuru brutalnim stoupanim. Pote jdeme asi hodinu po vrstevnici a za soumraku se konecne spoustime do kempu Oasis. Je na brehu reky, rakosove bungalovy a bazen. Mistni nam vari veceri – vybornou zeleninovou polevku a spagety s omackou, samozrejme zeleninovou (neni tu elektrika, takze masicko nee). Pote se jeste podava caj z listecku koky, ktery je vynikajici. Zcela zmozeni usiname v devet.
Foto
Foto

Konecne v Peru! 26.8.

Poprve se nam podarilo uspesne smlouvat – při presunu na autobusove nadrazi jsme kyvli na prvni nabidku, kterou nam taxikar udelal. Jana mu nasledne dala pro jistotu jeste dysko…. Na nadrazi jsme byli jiz uspesnejsi, protoze jsme vydyndali slevu pro studenty pro celou skupinu. Autobus spolecnosti Cruz del sur byl co do prostoru nejluxusnejsi, jakym jsme se kdy prepravovali. Dostali jsme i najist a zahrali jsme si bingo. Po ceste pres Icu a Pisco jsme projizdeli oblasti postizenou zemetresenim a nebyl to hezky pohled. Místy byly zborene cele bloky budov. Diky ztrate zpusobene bezvadnym stavem letadel spolecnosti Aeropostal jsme museli vynechat z programu navstevu oazy Huacachina, coz nepotesilo Radima, ktery si tam chtel zajezdit na svatem prkne (saintboarding). Po prijezdu do Nazcy se na nas vrhla parta nahanecu se skvelymi nabidkami ubytovani. Nejvytrvalejsi byla dvojka licitatoru, kteří se navzajem prebijeli, aby nakonec vyplynulo, ze patri ke stejnemu podniku. Nakonec jsme se s nimi dohodli na cene, kterou pak stejne při placeni zkusili natahnout. Hajzlove. Po ubytovani jsme vyrazili na bulvar a po zaparkovani v karaoke baru jsme si dali mistni speciality: mochito, ktere ze vseho nejvic pripominalo naredenou zelenou, peruanske pivo, ktere neni spatne a prvni ochutnavku koka caje, to cele okorenene peruanskymi sladaky & otresnym zpevem. Vecer jsme vysperkovali zakoupenim dvou placatek mistnich koralek ze spolecneho fondu – jedna horsi, nez druha.

59 hodin Tour de Letiste

Letiste c.1 – Frankfurt – Černý Petr od Sasovy sestricky prichazi na scenu. Intelektualne narocne studium pravidel zabere polovinu casu před odletem, ve finale vyhrava Janicka luxusni posezeni na stolecku mezi spolupasazerkami (viz video).
Let pres ocean – mista nam zasedl Maradona, kterému pro jeho plynulou slovenstinu neslo nadavat (i kdyz to lukas zkousel). Krasna letuska se zarivym úsměvem, která bohužel chodila v jiné nez Sasove ulicce. Osmiclenna ňamarila (vlivna skupina) vypila hodne piv a bourbonku. Film stoleti Blades of Glory polovina vypravy prospala a hodne litovala. Letiste c.2 - Caracas – mega rychly indian za prepazkou, který jakymsi simsalabim posunul nas let. Černý Petr a Radim prinasejici vyhru krem dementu (liker Creame de menthe, prekvapive venezuelska zelena). Nasleduje prvních krasnych hodne hodin prospanych v hale klimatizovane na pasažérsky velmi friendly teplotu 5 stupnu. Další posun letu. Nekolik navstev duty free shopu pro chilske vino, z nebe se snasi v poradiprvni voucher na dlabanec. Ve dve rano uplne zruseni letu, nejakou zahadouse jim porouchalo letadlo, coz je tak jedina vec, ktere spanelsky rozumime. Radeji tedy rozbijime lezeni ve stale stejne krasne klimatizovane hale. Dlouhou chvily si kratime hranim cerneho petra, zachodu a svindlu, v cemz je ¨nejlepsi¨ radka. Nad ranem uz vime, ze nas nevpasujou do jinych letu,pres Bogotu letet odmitame, cekame na opravu letadla. Snasi se druhy voucher a pred polednem zabaveni pasu a eskorta do hotelu. hotel se nam moc libil, pivo, bazen, postel, rybicka s ryzi, pivo, postel, radim se saskem jeste pivo, pivo, rum bez koly s kolou, pivo, plaz a vlny. Po peti hodinach eskorta zpatky, dalsi voucher a po celkovych 30 hodinach v Caracasu prekvapive odlet strojem, kteremu jsme radeji nez rozbite zacali rikat opravene letadlo. Koma v letadle pod dozorem desne prisnych letusek soustruhovanych do jednoho tvaru a formy. Pristani, ceske vyvorane mysi se raduji neprilis dlouho, kamaradum pasazerum se podari vysvetlit nam, ze letadlo nouzove pristalo v uplne pralesni riti kvuli zavade (opraveneho) motoru. Letiste c.3 - Pucallpa (PR - pralesni rit) - 72 hodin bez spanku je lepsi nez pul litru rumu. Radeji nehrajeme Petu, protoze bychom se radi z PR dostali. Snidane juice ala rozslehane mango se zachodovou vodou, kafe ala kompost. malarie a brouci vsude okolo. Po osmi hodinach udelal clovek se sroubovakem stouchy stouchy a mohlo se letet, Radim navrhuje pridat do hlaseni v letadle take anglickou frazi ¨pripoutejte se, zavada obnovena¨. Mohla by se hodit.Po 59 hodinach cest pristani v Lime.
foto1 foto2 foto3