IncaTrail

Ctvrtek 6.9.
Kratce po pul osme prichazi Hernan a odvadi nas na namesti, kde ceka autobus a spolecne s nosici nas odvazi na vychozi stanici Inca Trailu, 82. kilometr Panamericke silnice v blizkosti zeleznicni stanice. Zde se setkavame s Chuanem, nasim pruvodcem. Je to chlapik kratce po ctyricitce, i kdyz vypada o deset let starsi. Davame si vydatny obed a vyrazime. Prvni den je celkem pohoda, jdeme jen asi ctyri hodiny ne prilis obtiznim terenem. Na taboriste dochazime za soumraku a nestacime se divit. Ctyri stany na spani postavene vedle sebe, nad nimi velky stan na vareni a jezeni. Jako predkrm dostavame dve misy popcornu a nez se zacne servirovat dvouchodova vecere, travime si dlouhou chvili smlouvanim s holcickou, ktera za nami prisla s kyblikem piv (jako vzdy velmi uspesne, usmlouvali jsme to na jeji puvodni nabidku) a laskovanim se zdejsim capartem. Ukazal se byti neznicitelnym, protoze jeho nejvetsi zabavou se ukazalo byt rozebehnout se a skocit primo na zadek, popripade na hlavu. Vecere byla vyborna a po vypiti ctyr cerveza grande se ubirame do stanu vyspinkat se do ruzova. Stany jsou dimenzovany na velikost peruancu, tj. 150 cm, takze bylo nutno spat na diagonalu.

Patek 7.9.

Budicek je v sest, coz je neprijemne, nicmene ho mame zprijemneny cajem do stanu. Pri teto prilezitosti je treba zminit, ze cajem cislo jedna v Peru mate de coca, coz jsou listky koky zalite horkou vodou. Dle Chuana je tento caj vhodny na vsechno.
Po neuveritelne snidani, sestavajici z ovesne kase s kakaem, peciva s maslem, palacinek s karamelem a ovocneho salatu vyrazime na nejtezsi etapu Inca Trailu. Mame pred sebou previseni cca 1400 metru. Radky kocicka, otacejici kopec tak, aby se slo stale z kopce, evidentne stale nefunguje. Detske fantazie vzdycky nevychazeji. Ze zacatku to jde, pouze stoupame nadhernym destnym pralesem, ale pak to zacne: par set metru stoupani po 40ti centimetrovych schodech az nad hranici lesa, kde je posledni moznost nakoupit vodu, pivo a rum. Krome vody to kupujeme. Posledni etapa vystupu do prusmyku Mrtve zeny, ktera zde zahynula na vyskovou nemoc, zdolavame celkem hrdinne a po ceste predhanime nejen cetne turisty, ale i nektere udivene nosice. Na jejich obranu je ovsem nutno podotknout, ze celou cestu podnikaji v sandalech a bavlnenem tricku. O jejich 25 kg tezkem zavazadlu (dle reguli nesmi mit vic), ktere je zamotane v kusu hadru a drzi ho palci na prsou se nemusime zminovat. Silenci. V prusmyku udivujeme mnohe turisty nejen svymi batohy, ktere jsou trikrat vetsi, nez je prumer (neseme si spacaky, karimatky i obleceni), ale i tim, ze vytahujeme zakoupena piva a domaci merunkovici a oddavame se slastne odmene. Skoda, ze z fotek cely vystup vypada jak vylet na Kokorin.
Po povinnem vrcholovem fotu sestupujeme po druhe strane sedla do udoli smerem k dnesnimu taboristi. Prekonavame nekolik set metru prevyseni a po zhruba dvou hodinach dorazime na misto. Je to kemp ve vysi 3500 m.n.m. a je to nejvyse polozene taboriste na celem treku. Na miste jsme ve tri, davame si opozdeny obed a usiname na slastnou hodinku pred cajem o pate. Ten prechazi v opulentni veceri, sestavajici pro zmenu ze tri chodu. Vynikajici polevka, maso s ryzi a hranolkami (lomo saltado) a zelatina. Je vubec zvlastni, ze jako prilohu vsude kombinuji ryzi a hranolky, pricemz ryze je vzdycky jen varena bez omacky nebo sosu. Zcela prezrani se opet odvalujeme do stanu pro hobity a usiname.

Sobota 8.9.
Budi nas pro zmenu caj o seste do stanu. Snidame, balime a v pul osme vyrazime do kopce. Po pul hodine (dle pruvodce hodinu – a to se nam stava porad) jsme u ruin Saymarca, volaake observatore (Ona Tuhik ma lepsi z krabice a trubky). Je odtud krasny vyhled do udoli a jeste krasnejsi vyhled do kopce, ktery musime zdolat. Po ceste zbirame na Chuanuv popud kameny na vrcholovy ritual, zrejme se mu zda, ze toho neseme malo. V dalsim prusmyku, asi o 100 metru vyse, dekujeme ritualne duchovi hory postavenim mohyly z posbiranych kaminku. Konecne potkavame prvni skorokajany, a sice Psonky z Wroclawi. Shodujeme se, ze Snezka to neni a pokracujeme dale. Po ceste mijime mhohe incke ruiny, zejmena Runkuracay. Je odtud hezky pro zmenu vyhled do okoli a hlavne, a to musime zduraznit, vidime taboriste se stanem na obed. Za par desitek minut jsme na miste, prezereme se a davame si hodinku siesty. Pote vyrazime na nejlepsi cast celeho treku. Cesta se vine pralesem, uzivame si nadherne scenerie okolnich ostrych stitu porostlych bujnou vegetaci a na zaver odpoledne klesame k poslednimu taboru, jen dve hodiny pochodu od Machu Picchu. Zde si davame posledni opulentni veceri, ktera sestava z asi deseti chodu. Pote nam Chuan predstavuje celou osadku – kuchare Coronela, particku nosicu (porad se usmivaji) a pote se jim predstavujeme my. Ne ze by z toho byli odvareni, evidentne se stydi, nicmene pivum a padesati solum, ktere jim davame jako dysko, snad rozumeji. Pote dopijime a jdeme spinkat, neb mame v planu byt na Machu Picchu prvni!

Nedele 9.9.
Vstavame v 3:30, usilovne balime a pred pul patou vyrazime na trek. Trosku se divime, ze na prvnim check pointu jsme asi za tri minuty, preci jen jsme ho cekali trosku dale. Do otevreni zbyva cela hodina, nicmene jsme opravdu prvni a desne si to uzivame. Neni to daleko na toaletu, cehoz hojne vyuzivame (jeden prd na 30 sekund) a stridame se na taborovem hajzliku. Po otevreni vyrazime zbesilym tempem na posledni usek. Predhani nas pouze trojice “blade runners”, kteri se rozhodli byt prvni na slunecni brane (sedlo nad Machu Picchu, odkud je nadherny vyhled), nicmene Radim si s nimi hrave poradil a byl tam prvni. Porizujeme spolecne vrcholove foto, kochame se nadhernym vyhledem na zriceniny mesta a vyrazime na posledni cast cesty. Chuan nam na po ceste vyklada zajimavosti o ruinach, provazi nas po celem komplexu a doporucuje vystup na Huayna Picchu. Na skalnatou homoli, tycici se nad komplexem, vystupujeme za neco malo pres pul hodiny a uzivame si vyhled na celou oblast. Sasa pousti nechava projit karavanu Zvlaste krasne jsou hory okolo, kolem nichz stoupaji mraky a co chvili dramaticky meni celou scenerii. Pri sestupu delame prostor skupince cizincu. Sasa uvolnuje misto slicne turistce se slovy “ja tady zaujmu sexy pozici pro tu zenskou”, na coz mu dotycna odpovedela “ja tomu rozumim”, protoze to byla polka. Dalsi faux pas se nam podarilo u brany pri vystupu na upati kopce, kdy jsme zive konverzovali s mladym parem o ceste na vrchol hory a klimatickych podminkach zde panujicich. Po vymene nazoru v anglictine o kluzkych schodech a jinych nastrahach cesty poseptal chalan sve divce “pojd, poodejdeme trosku dal”, nacez jsme teprve poznali, ze jsou to prvni cesi, ktere jsme behem dovolene potkali. I prohodili jsme par vet a vyrazili jsme smerem k vychodu z celeho komplexu. Po ceste jsme si jeste prosli spodni cast komplexu, slouzici k bydleni a zamirili jsme k vychodu. sedli jsme na autobus smer Aqua Calientes (Banos Termalos, Termalni Lazne) a kochali se poslednimi vyhledy na celou oblast. Cesu dolu nam zprijemnoval mistni chlapec, ktery horlive maval a rval na autobus kazdou serpentinu. Cestu dolu si zkracoval po schodech ze svahu a dole byl prekvapive prvni. Za svuj vykon v sandalech a umelecke sukni si pote prosel autobusem a chtel penauze. Soude dle ohlasu spolucestujicich, musi jit o nejlepe placeneho peurance. Hajzl.
Ve smluvene restauraci se potkavame s Chuanem, kteremu se nechtelo jit s nami na vrchol Huyana Picchu, obedvame zdejsi menu “all inclusive” za 30 solu na osobu, loucime se s nasim spiritualnim pruvodcem a pote se jdeme placnout do mistnich lazni. Je tu par bazenku z ruzne teplou a hnedou vodou, coz nam po ctyrech dnech plazeni se po horach dela moc dobre. Sezeni v bazenu si kratime hrou v ching\chong o to, kdo pod vodou sunda plavky a zamava s nimi nad hlavou. Robert, i kdyz se mu moc nechce, nakonec pristupuje na pravidla hry a prekvapive prohrava. Jeho toceni je vsak vice nez symbolicke. Nasleduje cesta vlakem zpet do Ollantaytamba, kde nas ceka autobus do Cuzca. Nastup do vlaku nezvlada akorat Radka s Lukasem, kteri miji nadrazi o 20 metru a do vlaku nastupuji minutu pred odjezdem. Je opravdu neprijemna nahoda, ze sedacku vedle nas sedi dvojice vtipnych belgicanu, ktere jsme potkali jiz u Jardy v Arequipe a od te doby je potkavame na nejruznejsich mistech. Doufame, ze s nami nepoleti do Prahee! Nase puvodni hypoteza, ze jsou to predplatitele casopisu Gaycko, bere za sve, kdyz cile masiruji nozky nezname japonky & hildy sedici naproti nim. Zrejme si mysli, ze na stara kolena zasunou.
V Ollantaytambu na nas ceka autobus do Cuzca, ridic vsak s odjezdem otali. Pote, co je bus zdanlive plny, vyrazime na spatecni cestu a nabirame mistni vyvoneny cmoudy. Ridic si totiz prividelava rozvazenim mistich, coz pro nas znamena dvouhodinovy cichovy teror. Unava a smrad nas nuti k myslenkam na protiofenzivu a nemame daleko k sundavani bot a hazeni ponozek do zadni casti autobusu. Misto antiperspirantujsme si meli pribalit antiperuant.Po prijezdu vybydlujeme hostel, vesime smradlave veci na snuru a konzumujeme vetsi nez male mnozstvi vina. Jedna ze znacek chutna jako smes sava s etanolem s primesi vyborneho mostu. Nezbyva nez vytahnout hru v ching\chong, v niz vynika pouze Radim s Lukasem a svorne se deli o obsah lahve. Nasleduje tanecni vsuvka v podobe macareny, z cehoz ma cely hostel jiste radost a cely vecer uzavira obligatni vylet Radima se Sasou do viru mistnich diskotek. Za cely vecer neutraci ani n, protoze je vecni nahaneci utahuji na drinky zadarmo.
Foto